Enterobacteriaceae – enterobakterie
Enterobakterie jsou velkou skupinou gramnegativních tyčinek, které žijí ve střevě lidí a zvířat, ale také v půdě, ve vodě a na rostlinách. Patří k nejvýznamnějším původcům infekcí vůbec: způsobují většinu zánětů močových cest, průjmová onemocnění, nitrobřišní infekce, zápaly plic i sepse. Některé rody jsou vždy patogenní (Salmonella, Shigella, Yersinia), jiné působí nemoc jen za příznivých okolností – u oslabených pacientů, po operaci nebo při zavedeném katétru.
Zdrojem nákazy může být bacilonosič (u břišního tyfu, shigelózy), kontaminovaná potravina či voda, nebo vlastní střevní mikroflóra pacienta (typicky Escherichia coli u močových infekcí).
Jak enterobakterie poznáme
Jde o malé, nesporulující, fakultativně anaerobní tyčinky, které mohou být pohyblivé (peritrichální bičíky) i nepohyblivé. Kultivačně jsou nenáročné, rostou na běžných půdách. Charakteristicky neprodukují cytochromoxidázu – tím se odlišují od jiných gramnegativních tyčinek, například pseudomonád. Pouzdro tvoří jen některé druhy, hlavně klebsiely. Podle schopnosti kvasit laktózu se rozdělují na kmeny laktózu kvasící (E. coli, Klebsiella, Enterobacter) a nekvasící (Salmonella, Shigella, Proteus, Yersinia) – rozdíl je vidět na diagnostických půdách podle barvy kolonií.
Poznámka k systematice: dříve se do čeledi Enterobacteriaceae řadilo přes 30 rodů. Od roku 2016 je celá skupina vedena jako řád Enterobacterales a původní čeleď byla rozdělena do několika nových – například Yersinia patří do čeledi Yersiniaceae, Proteus a Morganella do Morganellaceae, Serratia do Yersiniaceae. V klinické praxi se však starší souhrnné označení „enterobakterie“ používá dál.
Faktory patogenity
- Endotoxin (LPS) se uvolňuje z buněčné stěny při rozpadu bakterií. Spouští horečku, aktivaci komplementu a uvolnění cytokinů; při masivním uvolnění vede k septickému šoku s poruchou srážlivosti a selháním orgánů.
- Pouzdro chrání opouzdřené kmeny (klebsiely, některé E. coli) před pohlcením imunitními buňkami.
- Enterotoxiny vyvolávají výlev tekutiny do střeva a tím průjem. Tvoří je E. coli, salmonely, shigely, Klebsiella pneumoniae i další; liší se strukturou i mechanismem – shiga toxin shigel a EHEC navíc poškozuje cévy a ledviny.
- Kolonizační faktory – fimbrie (pili), kterými se bakterie přichytí na sliznici; bez nich by je proud moči či střevní obsah odplavil.
- Odolnost vůči séru – virulentní kmeny přežívají baktericidní účinek krevního séra, a mohou tak vyvolat celkovou infekci.
Léčba a rezistence
Léčba enterobakteriálních infekcí je i přes velké množství dostupných antibiotik stále náročnější. Používají se širokospektré peniciliny, kombinace penicilinů s inhibitory betalaktamáz, cefalosporiny, aminoglykosidy, fluorochinolony, nitrofurantoin (u močových infekcí) a v nejtěžších případech karbapenemy. Volbu vždy určuje kultivace a citlivost – u nemocničních kmenů běžně narážíme na enzymy ESBL (rozkládají peniciliny i cefalosporiny) a stále častěji na karbapenemázy, které ruší i poslední rezervní antibiotika. Chloramfenikol se pro toxicitu prakticky nepoužívá. U průjmových onemocnění je základem léčby náhrada tekutin; antibiotika se podávají jen u těžkých průběhů a u infekce EHEC jsou dokonce nevhodná – mohou zvýšit uvolnění toxinu.
Souvisí: Koliformní bakterie, Escherichia coli, Patogenní bakterie, Léčba bakteriálních onemocnění.
Zdroje
- Adeolu M. a kol.: Genome-based phylogeny and taxonomy of the „Enterobacteriales“. Int. J. Syst. Evol. Microbiol. 2016, doi:10.1099/ijsem.0.001485
- ECDC: Antimicrobial resistance
- Wikipedie: Enterobacteriaceae