Bakterie

Pod pojmem „bakterie“ si představte malé mikroskopické organismy jednobuněčného formátu, které přežívají bez nějakých obtíží v jakémkoliv prostředí. Nevadím jim extrémní podmínky, jako jsou vysoké či nízké teploty. Jsou schopny rozvinout se opravdu na kterémkoliv povrchu, který se vyznačuje unikátní živnou půdou, na níž postupně rostou a množí se binární cestou. Tyto bakterie dosahují délky několika mikrometrů a vynikají tradičním kokovitým anebo tyčinkovitým tvarem. Nezřídka se vyskytují v zakřivené či spirálové podobě.

Běžné formy bakterií se skládají z několika základních vrstev, jako je cytoplazmatická membrána. Jde o velmi tenkou polopropustnou obalovou část, která je tvořena ze specifického buněčného stavebního materiálu tzv. fosfolipidů. Tato biomembrána slouží jako ohraničující pásmo, přes které putují přímo živiny do buňky. Rovněž výdej nepotřebných látek jde touto cestou ven. Tento základní biochemický cyklus se uskutečňuje za pomocí neobyčejných transportních proteinů. Vnější část bakterie je tvořena dosti pevnou buněčnou vrstvičkou, jejíž hlavní složkou je peptidoglyken. Jedná se o chemickou látku běžně se řadící do kategorie glykosidů, právě tato organická sloučenina dokáže perfektně zpevnit buňku. Navíc se stará o to, aby nedošlo k jejímu poškození. Propustí většinu důležitých látek. Ve vnitř jednobuněčného organismus je ukryto jádro prokaryotické buňky, jenž nevyniká stálým tvarem a standardně jej vytváří vskutku jediná molekula DNA, která v sobě ukrývá genetickou informaci. Tento základní buněčný komponent zaujímá zhruba patnáct procent z celkového objemu buňky. Uvnitř samotné buňky se nalézá základní hmota zvaná cytoplazma, které obsahuje kromě vody, také bílkovinnou složku. Samozřejmostí jsou i další rozpuštěné prvky. V této vyplňující látce se nachází obrovské množství cytoplazmatických útvarů, jako jsou ribozomy. Právě v těchto speciálních částicích probíhá produkce vysokomolekulárních látek přírodní povahy takzvaných bílkovin.

V hojné míře u některých typů bakterií je možné objevit i další útvary, jako je kupříkladu vakuola či plazmid. Vakuola je zkrátka prostor s ohraničujícími prvky, kde najdete tekutinu, tak i rozpustné zásobní látky a odpadní materiál. Plazmid je drobná molekula DNA kruhovitého formátu, která se replikuje nezávisle na hostitelských chromozomech. Za zmínku stojí také to, že tento plazmid může být pro tento organismus velmi prospěšný, avšak ne nepostradatelný. Je šiřitel neesenciálních genů, také vyniká spoustou jedinečných schopností. Nejenom že převládá antibiotickou odolností, také umí kódovat význačnou fyziologickou funkci nejedné bakterie. Navíc se může pochlubit výtečnými metabolickými vlastnostmi, dokáže vázat dusík ze vzduchu a využívá se k tvorbě ojedinělých antibiotik. Některý typ plazmidu má tu výsadu, že hubí jiné bakterie.

Bakterie se neobjede bez pouzdra, fimbrie, bičíku a ochranného pláště neboli glykokalyxu. Pouzdro je pokládáno za vrchní ochranou část, jenž se obvykle skládá z látek v podobě polysacharidů anebo proteinů. Může se pochlubit dobrými antigenními znaky. Bakterie, které mají tuto ochrannou vrstvu, jsou mnohem odolnější. Zatímco fimbrie jsou velmi subtilní vlákna vycházející z povrchu nejedné bakterie. Tyto křehké vlákna mají krátký a vzpřímený tvar, díky tomu se bakterie může snadno nasměrovat k nejbližšímu hostiteli. Zde se také k němu pevně přichytí, což má na svědomí glykokalyx. Jedná se o vskutku důležitý element skládající z polysacharidů. Poslední součástí bakterie je bičík s polodlouhým vlákýnkem, který zajišťuje bezvadný pohyb. Bakteriální bičík dosahuje délky v průměru dvaceti mikrometrů a jeho tloušťka se pohybuje okolo devatenácti až dvaceti nanometrů.